Služby, Zdraví

Dokonalá vědkyně potřebuje pracovní oděv 

Je logické, že pracovní oděvy mne jako chemičku provázely celým mým životem. Vlastně jsem plášť chemika jednoho dne oblékla a neplánuji ho hned tak svléknout. Od samého začátku jsem chtěla, aby moje chemické pláště byly tak sexy, že se za mnou každý kluk otočí.

Pracovní oděv by se hodil už v mateřince 

Své první nesmělé chemické pokusy jsem absolvovala vlastně už v mateřince. Tehdy šlo jenom o plácání báboviček a přelévání vody a bahna z kyblíku, ale nejspíš už tenkrát bych nějaký pracovní plášť unesla. Byla jsem totiž od bahna zapatlaná až za ušima. Ani mí dva starší bráchové nebývali tak upatlaní jako já, a to je tedy co říct. 

Díry ve svátečních oblečcích 

Když jsem se soupravou Malý chemik začala dělat první nesmělé chemické pokusy, stalo se oblékání nějakého ochranného oděvu přímo životní nutností. O tom, co vlastně ochranný oděv znamená, se dočtete zde. Mamku už přestalo bavit neustále přepírat mé sváteční oblečky, ve kterých se vždycky podivuhodnou náhodou objevila díra způsobená jakousi chemikálií. Zatímco stará trička určená k pokusům zůstávala ve skříni, v pěkně srovnaném a naprosto netknutém komínku. Inu zvídavá dívenka Markéta si pracovní oblečení zkrátka umí vybrat.

Jedině šaty dělají člověka 

Jednoho dne mne proto mamka nekompromisně vzala za ruku a odtáhla do prodejny pracovních oděvů. Původně jsem tam vůbec jít nechtěla. Byla jsem toho názoru, že správná vědkyně je skromná a vystačí si s oděvy, které má. Nakonec mě mamka nachytala na tvrzení, že správná vědkyně budu teprve tehdy, až budu mít svůj vlastní bílý plášť na pokusy. Uvěřila jsem jí. Šaty přece dělají člověka, jak píší tady. Akorát jsem si do téhle doby myslela, že je řeč především o šatech, jaké nabízí například Nerio. 

Vyděsily jsme prodavačku

Nakonec jsem proto šla do prodejny s ní a docela ráda. Ovšem tam na nás koukali docela překvapeně. Určitě totiž nechodí po Čechách moc mamin, které by pro své předpubertální dvanáctileté hubené vyžle sháněly pracovní plášť do chemické laborky. „Má to ale holčička zajímavou zálibu,“ pokývala hlavou starší prodavačka. V očích se jí ale zračil děs. Zřejmě si představila, že by něco podobného měla doma. Pak se usmála – nejspíš štěstím, že ji nic podobného nepotkalo. 

Pro hubené vyžle nemají nic 

Byl ovšem velký problém něco vybrat. Nikdo prostě nepočítal s tím, že by dvanáctiletá žížala pracovala v laboratoři. Nakonec se ale přece jenom paní podařilo vyšťourat jakýsi plášť. „Nic menšího už tu vážně nemám. Jestli si nevezmete tohle, už vážně nemám co nabídnout,“ dodala docela otráveně. Nedivím se. Zdržely jsme ji už skoro hodinu a kšeft zatím žádný. I o tenhle plášť jsem ale zakopávala. Hrozilo tak nebezpečí, že při práci s kádinkami upadnu a vlítnu rovnou do svého pokusu. Taky jsem to mámě řekla.

Zakopnu a spadnu do kyseliny

„Co když si to přišlápnu a spadnu? Co potom? Co bys dělala kdybych spadla rovnou do kyseliny?,“ naléhala jsem na ni vyčítavě. Mamka vypadala vyděšeně. Nadechla se. Pak se trochu pousmála. Možná si představila, že by konečně měla od své vyvedené dcerušky alespoň na chvíli pokoj. Vzápětí se ale zase zamračila. Otočila se k prodavačce. „Bereme to,“ prohlásila srdnatě. „Mlč,“ přikázala mi, když viděla, že se chystám protestovat.

Trumfnu naši chemikářku

Beze slova zaplatila, vložila úhledný balíček s pláštěm do tašky a opustily jsme obchod. „Neboj se. Nezakopneš v tom. Doma ten plášť zkrátím,“ řekla mi, když už jsme byly venku před ochodem a chystaly se vyrazit na cestu domů. Teď už jsem byla klidná. Docela jsem si užívala pocit, že mám svůj první opravdový plášť na chemické pokusy. „Budu mít úplně stejný plášť jako naše chemikářka. Taky se spoustou skvrn,“ zasnila jsem se. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *